Krajina jako dáma

Toto je asi pátá verze titulku. Původně jsem tam měl různé přívlastky a vtipná přirovnání, ale nakonec jsem nechal toto. Jeden z velkých fotografů říká: „Chcete-li znát můj názor na vaše fotografie, neposílejte mi krajinky.“ Nejsem velký fotograf, ale naprosto mu rozumím.

Záplava kýčovitých, přesycených krajin z nejrůznějších exotických dovolených je často až hrůzná. Oblíbené terénní vlny, kytičky v popředí a vodopády v pozadí, impozantní západy slunce, případně chcíplý strom nebo pomocí tzv. HDR zdramatizovaná obloha jsou všudypřítomné ukázky toho, čemu říkám fastfootografie.

Určitě jde o úžasné snímky, které ocení přátelé a známí, případně návštěvníci fotogalerií na webu, ale nemyslím si, že je nutné, aby se tato díla objevovala na výstavách, soutěžích a jiných prezentací fotografické tvorby.

Jako zjevení pak působí krajiny skvělé fotografky Ireny Armutidisové, které je možné vidět v Technickém muzeu v Brně. Je to komorní výstava, něco přes deset velkoformátových fotografií. Když jsem je viděl, vybavil se mi úryvek z nějaké knihy (nevzpomenu si ani na autora, ani na knihu): … byly doby, kdy zahlédnout kotník ženy bylo vzrušující. Dnes není žádný problém identifikovat u žen veškerá jejich očkování a anatomické detaily, ale něco se vytratilo.

Fotografie Ireny Armutidisové představují něco jako esenci krajiny, krajinu jako v pravém smyslu dámu. Na první pohled skoro monochromatické, ale barva tam je, jenom ji musíte uvidět. Na první pohled žádné detaily, ale postupně zjistíte, že krajiny na fotografiích jsou ve skutečnosti velmi detailní. Je ale potřeba do té krajiny vstoupit, přijmout ji a ne jenom konzumovat.

Několik obrázků (jsou pořízeny kompaktem přímo na výstavě) by mohlo dát určitou představu, ta plátna je však potřeba vidět v plné velikosti a udělat si na ně trochu času.